HC Energie Karlovy Vary

Karel Mlejnek: Mým cílem je maximálně pomoci našemu klubu

Po Richardu Žemličkovi převzal trenérské kormidlo A-týmu Energie Karel Mlejnek. V šestatřiceti letech je druhým nejmladším hlavním trenérem v extralize, ale za jeho cestou na lavičku už stojí dlouhé roky práce pro karlovarský klub. Přečtěte si s námi příběh Karla Mlejnka, jenž může být inspirací pro všechny začínající trenéry.

Hráčská kariéra

Co vás v dětství nalákalo k hokeji? Hrál někdo ve vaší rodině?
V rodině jsem žádného hokejistu neměl. Jednoduše mě ta hra oslovila. Kolektivní sporty mě vždy bavily. Ve Varech žádný fotbal nebyl, byl jsem snad jen na jednom tréninku na Rudé Hvězdě. Pak jsem se rozhodl pro hokej, u kterého jsem také zůstal.

Na kterého z trenérů, který vás vedl, vzpomínáte nejraději?
Bylo jich víc. Každý nám dal něco a nerad bych na někoho z nich zapomněl.

Myslíte, že vás některé jejich postupy inspirovaly i ve vaší trenérské práci? Děláte něco stejně?
To je složitá otázka, přece jen už je to hodně dlouhá doba. Spíše než trenéry, kteří mě vedli, jsem pozoroval jiné, u kterých jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku jejich práce. Z toho, co jsem viděl a zaslechl, jsem se vždy snažil vzít si to dobré.

A co vaši spoluhráči? Byl ve vašem ročníku hráč, který se později výrazněji prosadil?
V šestnácti letech jsem odešel do Sokolova a rok jsem tam hrál v mužstvu s Davidem Hruškou a Vencou Eismannem, který u nás teď trénuje dorost. Také jsem se poznal s Radkem Dudou a Vencou Benákem, kteří už v Sokolově v té době nehráli, ale s klubem byli stále v kontaktu.

Proč jste z Karlových Varů odešel do Sokolova?
V té době se tam na rozdíl od Varů hrála nejvyšší dorostenecká soutěž. Byl to kousek, takže jsem přivítal, že mi klub toto působení umožnil.

Bylo v té době obvyklé, že nejlepší karlovarští mladíci odcházeli do Sokolova?
Se vší pokorou musím říct, že tenkrát jsem byl jen jedním z mála, kdo podobný přesun absolvoval. V našem ročníku jsem byl jediný.

V dorostu vás trénoval i Radim Rulík, že?
Ano, pokud si dobře pamatuji, bylo to ve chvíli, kdy si mě z osmé třídy vytáhli do dorostu. Chvíli jsem tedy pod ním hrál. Pod jeho vedením jsem prošel i jedním přípravným obdobím. Bylo to dobré, ale náročné (smích).

Trenérská kariéra

Hráčskou kariéru jste ale ukončil velmi brzy…
Bylo mi devatenáct, nebo dvacet. Po maturitě jsem se nedostal na vysokou školu a hrál jsem rok v Sokolově, zároveň jsem chodil do práce. Věděl jsem ale, že na univerzitu chci, tak jsem se znovu přihlásil do Plzně na pedagogickou školu. Teoreticky by to šlo skloubit s hokejem v Rokycanech. V tu dobu to ale nevypadalo dobře s mými kyčlemi, tak jsem si řekl, že se raději budu naplno věnovat vzdělání. Zároveň mi ještě přišla nabídka od Martina Pešouta, který v té době dělal trenéra mládeže a sekretáře klubu v Karlových Varech, jestli bych nešel trénovat přípravku. Než hrát druhou ligu a zdravotně se trápit v Rokycanech jsem se tedy rozhodl pro cestu vzdělání s počínajícím trenérstvím.

Musel jste o nabídce p. Pešouta dlouho přemýšlet? Nebo jste už v té době věděl, že byste se trénováním jednou chtěl živit?
Jestli jsem se tím už chtěl živit, to nevím. Každopádně jsem si myslel, že by mě to mohlo bavit, a chtěl jsem si to vyzkoušet. A když jsem si to vyzkoušel, opravdu mě ta práce pohltila.

Trenérské začátky Karla Mlejnka - březen 1998

Od přípravky jste postupně přecházel ke starším a starším kategoriím. Jak moc se musí s věkem hráčů měnit i přístup trenéra k nim?
Přístup k hráčům se samozřejmě vyvíjet musí. Zpočátku se trenér musí k dětem chovat tak, aby je pro hokej zaujal a aby u něj vydržely co nejdéle. Postupně pak musíte přitvrzovat v náročnosti a vést hráče k plnění jejich povinností na ledě. Dnes s odstupem času si uvědomuji, že chyb v trenérské kariéře člověk udělal hodně. Vidím, že ne vždy jsem se zachoval tak, jak jsem se zachovat měl, a vzal jsem si z toho poučení. Takto se ale asi vyvíjí každý člověk v každé profesi.

Je pro trenéra především v nižších kategoriích problémem tlak rodičů jeho svěřenců?
To se mi už teď hodnotí těžko, protože od žákovských kategorií jsem odtržený už poměrně dlouho a doba se mění. Každopádně získat si rodiče na svou stranu tak, aby fungovala spolupráce v trojúhelníku hráč – rodič – klub, je velmi důležité. Nezastírám, že s některými rodiči jsme měli neshody názorů, na žádný vyloženě vypjatý konflikt si ale nevzpomínám.

Zažil jste někdy krizi, kdy jste měl chuť s trénováním přestat?
I když mi ta práce přinášela jak věci dobré, tak věci horší, tak musím říct, že přestat jsem nechtěl nikdy. Trénování mě vždy naplňovalo a každou situaci, dobrou i zlou, jsem se vždy snažil brát jako cennou zkušenost.

Máte naopak období, kdy vás práce nejvíce bavila?
Pěkné to bylo vždycky. Měl jsem výhodu, že kromě šesté a sedmé třídy, kde jsem dělal asistenta, jsem ve všech kategoriích působil jako hlavní trenér. Prošel jsem si tedy vším, pořád jsem poznával něco nového. Dnes to považuji za velké plus.

Co považuje za svůj největší úspěch?
To se vyvíjelo. Zpočátku jsem si říkal, že budu spokojený, když kluci po prvním roce budou umět bruslit popředu, zastavit popředu, přešlapovat popředu a rovně bruslit pozadu. Když to zvládli, tak jsem si říkal, že je to dobré. Pak rád vzpomínám, když ve 4. třídě Michal Vachovec a jeho vrstevníci postoupili na mistrovství republiky do Liberce. V té třídě panovala výborná atmosféra a spolupráce a většinu kluků si stále pamatuji. Dodnes si také pamatuji 5. třídu, se kterou jsme v roce 2001 byli na mistrovství republiky ve Vítkovicích, s nimi se také pracovalo parádně. Hrál tam například i Tomáš Polák. Další mojí oblíbenou třídou byla devítka kolem Davida Zuckera.

V dorostu vzpomínám na lajnu Kverka – Vachovec – Frk. Kdyby si Vachy a Martin v závěru nepřetrhali ramenní vazy, mohla sezona dopadnout ještě lépe. Fantastická spolupráce byla i se všemi juniorskými týmy. Ať už první rok, to jsme hráli poprvé v KV Areně. Tenkrát to byla skupina kolem Tomáše Rohana a třetí lajnu nám už tehdy hráli zmiňovaní Kverka – Vachovec – Frk. Rok poté jsme udělali stříbrné medaile. Ze začátku jsme měli trochu problémy, ale postupně jsme se začali zvedat. Áčko se dostalo do předkola, pustili nám Martina Rohana a Tomáše Klímu a dotáhli jsme to daleko. Nemůžu opomenout ani mužstvo, které jsme měli po titulu, byli také výborní. Loňská sezona v MHL, to už bylo takové vyvrcholení, o kterém už toho bylo ale napsáno dost. Celkově vzato velmi rád vzpomínám na všechna svá juniorská mužstva, byly to pro mě čtyři dobré roky života.

Nesmím zapomenout ani dva roky u národního týmu U19, kde jsem působil jako asistent. S Jirkou Juříkem a Jakubem Petrem byla výborná spolupráce, stejně tak s Miroslavem Přerostem, který naši práci z pozice kouče dvacítky zastřešoval.

Karel Mlejnek v rozhovoru s Clémentem Jodoinem, asistentem trenéra Montrealu Canadiens. Červenec 2012

Zpočátku jste se svými svěřenci byl v kontaktu i ve škole, učil jste na ZŠ Krušnohorská. Bral jste jako výhodu, že hráče poznáte i z jiné stránky?
Zpočátku mě to velmi bavilo, když jsem tam trénoval a učil kluky ze 4. – 5. třídy. Měli jasně daný režim a disciplínu. Kolikrát jsme spolu jezdili autobusem ze školy na trénink. I spolupráce s rodiči fungovala celkem dobře. Dobré to bylo i na druhém stupni, kluky jsem učil tělocvik a zeměpis. Byl jsem rád, že můžu hráče poznat i po jiné stránce. Když jsem začal trénovat dorost, měl jsem už zkrácený úvazek na nějakých 6 – 10 vyučovacích hodin týdně. A v lednu to budou tři roky, co jsem z časových důvodů učitelství zanechal úplně.

Několik jmen už padlo. Máte nějakého odchovance, na kterého jste pyšný?
Opravdu nechci na nikoho zapomenout. Pokud bych někoho měl jmenovat, byl by to Martin Frk, Michal Vachovec, Jarda Kverka, Vojta Tomeček, Vláďa Habal… Je jich mnoho. Každopádně vzpomínám i na ty, kteří už se dnes hokeji třeba ani nevěnují, nebo hrají ve Francii. Třeba Honza Topinka, Kuba Mareček, to všechno byli kluci, kteří klubu hodně pomohli a odvedli tu poctivou práci.

Se kterým asistentem se vám zatím spolupracovalo nejlépe?
Musím říct, že velmi dobře se mi loni spolupracovalo s Tomášem Mariškou. To byla maximálně kvalitní spolupráce. Velmi dobře vycházíme i s Jardou Kverkou. Nic špatného ale nemůžu říct na nikoho. Všichni, se kterými jsem od konce 90. let spolupracoval, se snažili svou práci dělat nejlépe, jak uměli. Především v kategorii juniorů se na těch úspěšných letech velmi podíleli i Jirka Ryžuk a Bronislav Píša z vedení naší mládeže.


Suchá příprava s Jaromírem Kverkou, červen 2008

Jste druhý nejmladší trenér v extralize. Ve vašem věku ještě někteří v extralize nastupují. V čem vidíte výhody či nevýhody svého věku?
V daný moment se z toho snažím vzít pro sebe i pro hráče to nejlepší. Myslím si, že oproti ostatním mladým trenérům mám výhodu v tom, že v týmu máme jen 3 hráče nad třicet let, Michala Grmana, Radka Dlouhého a Radima Bičánka. Starší než já je pouze Radim. On je navíc charakterově naprosto výborný. Komunikace a spolupráce s ním je na velmi vysoké úrovni. Cítím tam vzájemný respekt a to mě nabíjí a těší, protože toho oproti mně má strašně moc za sebou. Utvrzuje mě to v tom, že úspěšná spolupráce není o věku, ale o charakteru a přístupu daného hráče.

V minulosti jste se netajil tím, že trénování mužů je vaší metou. Té jste nyní dosáhl. Jak vnímáte to, že se tak stalo u nového mladého týmu, kde řada hráčů má malé extraligové zkušenosti. Nejsou tu velká očekávání ale ani prostor vyniknout…
Začnu od konce. Svoje angažmá nevnímám tak, že bych tu měl nějak vynikat. Hrát na vlastní triko je pro mě na úplně posledním místě. Mým cílem je odvést pro toto mužstvo a náš klub tu nejlepší práci, jakou dovedu. Řekl jsem vedení klubu, že jakmile ucítí, že mužstvo nebude podávat výkony podle jejich představ, jsem připraven na všechno včetně odvolání.

Co byste v letošní sezoně považoval za úspěch?
Samozřejmě nejvyšší možné umístění, kterého můžeme dosáhnout. Jsem připraven dát do toho maximum, které dokážu.

Dosáhl jste mety trénovat muže. Jaký další cíl v profesním životě jste si nyní položil?
Člověk by samozřejmě vždy nějakou další metu mít měl, nerad bych o tom ale teď mluvil. V pozici hlavního trenéra mám za sebou teprve pár utkání. Nyní chci našemu klubu maximálně pomoci a budu rád, když ve funkci, která mi byla nabídnuta, budu moci pokračovat dál.

Děkuji za rozhovor!

Karel Mlejnek na lavičce národního týmu U19

18 sezon trenéra Mlejnka

1996/97 - Hl. trenér 1. třídy a předškoláků
1997/97 - Hl. trenér 1.-2. třídy
1998/99 - Hl. trenér 1.-3. třídy
1999/00 - Hl. trenér 1.-3. třídy
2000/01 - Hl. trenér 4. a 5. třídy, as. trenéra 6. třídy
2001/02 - Hl. trenér 4. a 5. třídy, as. trenéra 6. třídy
2002/03 - Hl. trenér 8. a 9. třídy, as. trenéra 7. třídy
2003/04 - Hl. trenér 8. a 9. třídy, as. trenéra 7. třídy
2004/05 - Hl. trenér dorostu
2005/06 - Hl. trenér dorostu
2006/07 - Hl. trenér dorostu
2007/08 - Hl. trenér dorostu
2008/09 - Hl. trenér dorostu
2009/10 - Hl. trenér juniorů
2010/11 - Hl. trenér juniorů
2011/12 - Hl. trenér juniorů, as. trenéra ČR U19
2012/13 - Hl. trenér juniorů (MHL), as. trenéra ČR U19
2013/14 - As. trenéra A-týmu, od 25.9. hl. trenér A-týmu