po 29.3.2010 | Michal Slavík

Marcel Kučera: Moc mě potěšilo, že na mě diváci nezapomněli

V polovině sobotního utkání legend se do branky českého výběru postavil Marcel Kučera. Jak sám vytáhlý gólman po zápase přiznal, spolupráci s hokejisty světového formátu si moc užíval. „Moc jsem se sem těšil, byl to pro mě neuvěřitelný zážitek. Myslím, že to byla oslava hokeje a že se to všem muselo líbit.“

Přestože v porovnání se spoluhráči jsou úspěchy jeho kariéry skromnější, na ledě se rozhodně neztratil a prokázal, že především na brankářském postu není 38 let pro hokejistu žádný věk. „Problém jsem s tím určitě neměl. Snažím se udržovat v kondici, a když mám čas, chodím trénovat. Na Kladně si chodívám zahrát se starými pány a občas se zúčastním i podobných exhibic. Někdy si jdu zachytat i s áčkem, když jim chybí brankář. Zatím to pořád zvládám, hokej se mi líbí, takže se i snažím chytat. Až se svými výkony přestanu být spokojený, tak toho ale nechám (smích).“

Nástup do utkání neměl Marcel rozhodně jednoduchý. Svým prvním zákrokem zlikvidoval samostatný únik olympijského vítěze Jevgenije Davydova, o chvíli později si stejným způsobem poradil i s nařízeným trestným střílením. „Šlo tam prostě o to, jestli to chytím nebo ne. Tím, že jsem ani od jednoho nedostal gól, se mi ten nástup vlastně ulehčil. Výhodou je, že člověk k těmto zápasům přistupuje bez nervů. Projevuje se to i na jeho výkonu a celkový výsledek je mnohdy lepší, než když vám na něm víc záleží,“ přiznal po utkání. V dalším průběhu už tolik práce neměl, to ruská obrana nechávala svého brankáře na holičkách mnohem častěji. „S obranou jsem byl moc spokojený. Nesmím je ale chválit moc nahlas, oni by se příště na to bránění vykašlali,“ usmíval se hokejista, který si během své aktivní kariéry vyzkoušel i angažmá v Dánsku a Švédsku.

Zvýšený aplaus si ovšem Marcel neužil pouze díky svým povedeným zákrokům. Karlovarští fanoušci jej pamatují především jako jednu z brankářských postav na počátku extraligové éry. Ta se pochopitelně odehrávala ještě na druhém břehu řeky v dnes již opuštěné Dolní Kamenné. „Pro mě to byl krásný zážitek. Když sem přijedu pracovně s Kladnem a dívám se po té hale, tak si říkám, že by to bylo hezké, jednou si tu zachytat. A to se mi dnes splnilo. Na Vary mám krásné vzpomínky a vždycky sem rám přijíždím. Moc mě potěšilo, že na mě nezapomněli ani diváci,“ ocenil podporu z publika.

Nechybělo navíc mnoho a na ledě se mohla sejít kompletní brankářská dvojice někdejší Becherovky. Původně se totiž počítalo i s příjezdem Rudolfa Pejchara. „Nejdříve jsem se po něm sháněl a až pak mi došlo, že dnes hrají play off, takže tu nemůže být,“ litoval neúčasti bývalého parťáka, který v současnosti trénuje brankáře v extraligové Plzni a u reprezentační dvacítky.

Podobným směrem se ostatně ubírala kariéra i samotného Marcela Kučery. „Pracuji v hokejovém klubu na Kladně, kde dělám marketing a trénuji brankáře. Trenérem gólmanů jsem i v reprezentaci do osmnácti let.“

Martin Maškarinec, v pozadí Josef Řezníček

Martin Maškarinec stále ve formě, pracovně se věnuje hokejové mládeži

Martine, jak jste si užil utkání, ve kterém jste nastoupil po boku tolika českých i ruských hvězd?
Užil jsem si ho moc a to i díky tomu, že jsem měl možnost zahrát si v nové hale. Na to, že hráli staří pánové, přišlo hodně lidí a atmosféra byla parádní. S tímhle týmem jsem nehrál poprvé, ale atmosférou to tentokrát bylo výjimečné. Je to i tím, že ve Varech žije hodně Rusů, a derby to tak bylo i v hledišti.

Bylo to takové Vaše přání, zahrát si v nové KV Areně?
Určitě. Byl jsem tu už na zahájení sezony reprezentačním turnajem Euro Hockey Tour a aréna mě příjemně překvapila. Tenkrát jsem si říkal, že bych si tu jednou chtěl zahrát. Oproti staré plechárně je to přece jen rozdíl. I na ní ale samozřejmě mám hezké vzpomínky.

Vzhledem k věkovému průměru jsme viděli celkem obstojné tempo. Jak se třeba Vy udržujete v kondici?
Já jsem těžil z toho, že jsem tu byl jedním z nejmladších účastníků, tempo pro mě tedy bylo v pořádku. Byli tu ale i hráči přes šedesát let a klobouk dolů před tím, co předvádějí. Když si v jejich věku představím sebe, tak budu jenom rád, jestli se budu takhle hýbat (smích).

Nečekal jste při pohledu na soupisku Rusů, že to dnes budete mít těžší?
Popravdě čekal. Jak už jsem říkal, proti ruskému výběru jsem dnes nehrál poprvé. Jindy mají víc mladších hráčů a zápasy jsou pak mnohem těžší, to už je opravdu kvapík. Tentokrát to bylo takové pohodové.

Letos jste spolukomentoval jedno domácí utkání Energie v Arena Rádiu. Karlovarský hokej tedy stále sledujete?
Určitě sleduji. Tomáši Bachratému jsem pomáhal připravit sportovní pořad s hokejovou tematikou pro Arena Rádio. Na Karlovy Vary mám jen dobré vzpomínky, a když tu tihle mladí kluci rozjíždějí takovou zajímavou aktivitu, chtěl jsem jejich projekt podpořit. Všichni víme, že hokej celkově u nás šel v poslední době dolů a každý počin k jeho zviditelnění a propagaci je jenom dobrý.

Utkání Energie navštěvujete pravidelně?
Pravidelně ne. Od doby, co jsem tu skončil, jsem se tu na hokeji byl podívat pouze na rozhodujícím finálovém utkání v minulé sezoně. Jinak se na ně chodím podívat hlavně, když hrají v Praze. V O2 aréně jsem byl na posledních dvou finálových sériích.

Alespoň tedy máte určitý nadhled na letošní výsledkovou mizérii. Kde Vy vidíte příčiny?
Kdybych věděl, v čem je problém, tak bych si to nenechával pro sebe a určitě bych to tady někomu prozradil (smích). Nechci tu dělat nějakého chytrého. Z historie ale není úplně neobvyklé, že mužstvo hraje na špičce a příští sezonu mu hrozí sestup. Stává se to. Pramení to možná z určitého sebeuspokojení, příprava nemusela být tak důsledná. Člověk pak prohraje jeden dva zápasy a pořád si říká, že se nemůže nic stát. Když pak ale na mužstvo spadne taková ta deka, tak už nepomůžou výměny trenérů, hráčů, prostě nic. Nikomu ale nechci radit, kluci si to musí vyříkat a pořádně do toho šlápnout, aby to v příští sezoně bylo lepší.

Můžete přiblížit svoji kariéru po odchodu z Karlových Varů?
Dál jsem pokračoval s hokejem v zahraničí. Dva roky jsem hrál ve Švédsku a potom dva roky v Německu. Poté jsem začal pracovat v agentuře zastupující hokejisty. Mám tam na starost mladé hráče, jejich rozvoj a hokejový růst. Komunikuji s trenéry, nechávám si pro hráče vypracovávat tréninkové plány. Spíš než trenér jsem takový hráčský poradce. Mezitím jsem si ještě jezdíval zahrát do Německa čtvrtou ligu, s tím už jsem ale skončil. Nyní připravuji další projekt, ve kterém se budeme snažit udržet hráče končící aktivní kariéru u hokeje, aby se dál věnovali mládeži a předávali jí své zkušenosti.

To zní zajímavě, můžete být konkrétnější?
Chtěli bychom tím alespoň trochu pomoci mládežnickému hokeji. V současnosti existuje strašně velké množství hokejových škol, které rodičům slibují, že jim z kluka vychovají hráče pro NHL. Myslím si, že v tomto směru je třeba lidem otevřít oči. Je třeba jim říct, že trénink je sice důležitý, ale jestli klub skončí v NHL nebo v Sokolově, to dopředu nikdo neví. Popravdě většina kluků NHL hrát nebude, a nebude hrát ani extraligu. Spíš jde o to, aby měli pěkné dětství a chodili do školy. Nikdo by jim neměl blbnout hlavu, že škola je na nic a že si všichni budou vydělávat hokejem. Musí se jim říkat, že škola jako povinnost stojí na prvním místě. Pak až hokej, fotbal nebo klidně i housle. A z toho kvanta dětí se třeba jedno za čas objeví nový Jágr. Nikomu bychom to ale neměli slibovat předem.

Souhlasíte tedy s názorem, že oproti zahraničí jsme ve výchově mládeže pozadu, ať už po stránce hokejové, nebo i všestranného rozvoje osobnosti?
Určitě. Při svých zahraničních angažmá jsem se spřátelil s několika rodinami s dětmi, chodil jsem jim pomáhat a viděl, jak trénují. Všechno je tam naopak než u nás. Tady už se malé desetileté děti nutí do nějakých taktických pokynů a dělají se z nich profesionální hráči. Trenéři tu na hráče řvou, proč to neudělali tak či onak, a neuvědomují si, že je to vlastně ještě nikdo nenaučil. V zahraničí se v tomto věku zaměřují spíše na rozvoj individuálních schopností, učí se kličkám a obratnosti. Vyspělejší taktika přichází na řadu až kolem patnácti let. Cílem našeho projektu je tedy pomáhat hráčům s věcmi, na které kluboví trenéři nemají čas. Tím, že se zlepší v individuálních činnostech, je pak hráč více platný i pro klub.