ne 20.7.2008 | Kateřina Bogliová

Byly během sezony chvilky, kdy to v kabině nějak zaskřípalo? Kdy všechno nešlo tak, jak jste si představovali?
Určitě tam nějaká chvilka byla. V jednu dobu jsme pohráli asi čtyři nebo pět zápasů v řadě. Výhodou byl nahraný počet bodů, takže jsme ani příliš neklesli v tabulce, snad jen o dvě tři místa. Poté jsme se zase vrátili zpátky, za celou sezonu jsme nebyli na hraně postupu do play off, což byla velká psychická výhoda. Na atmosféře v týmu se to naštěstí nepodepsalo, nikdo z proher nedělal vědu. Možná i proto, že v tu dobu ztrácely i ostatní týmy okolo nás.

S jakými pocity jste šli do play off? Věřili jste si na pořádný úspěch?
Říkali jsme si, že nemáme co ztratit. Akorát s Litvínovem to bylo padesát na padesát a v této sérii nám moc pomohlo, že jsme začínali doma. Jinak jsme byli spíš outsideři.

Ve vyřazovacích bojích se útočná síla vzácně rozložila mezi všechny formace. Určitě se Vám nastupovalo lépe proti elitním útokům soupeře, když jste cítili podporu ostatních útočníků.
Tohle fungovalo už během základní části, máme čtyři vyrovnané lajny a v play off pak samozřejmě také. Ostatní pětky vždycky vycítily, že se té jedné daří víc, a tak se hlavně snažily bránit a nedostat branku.

To musí být opravdu skvělé, když se třeba i elitní útok domluví, že bude radši bránit, aby pomohl k úspěchu ostatním, kterým se daří.
Máme opravdu skvělý tým, skvělou partu! Nikdo si nic nezávidí, každý přeje úspěch tomu druhému. Táhneme za jeden provaz a důležitý je úspěch týmu a ne jednotlivců.

To je pak obrovská zbraň, když tým takhle drží pohromadě.
To rozhodně je. Nemáme tu žádné hvězdy, jsme všichni vyrovnaní.

Play off mimořádně vyšlo Jaroslavu Kristkovi, který se trefil hned desetkrát. Jak je možné, že se stejný hráč během celé základní části prosadí mnohem méně než během jediného měsíce v závěru sezóny?
U každého hráče to tak je, že má období, kdy se mu více daří. Jardovi to tam začalo padat, díky tomu si začal víc věřit a to bylo jedině dobře. Protože když si hráč věří, dokáže mnohem víc. Pro něj a samozřejmě pro nás všechny bylo super, že tuto střeleckou formu chytil v nejdůležitějších zápasech.

To opět dokazuje známé rčení, že hlava je nejméně 60 procent výkonu hráče.
Určitě je to tak, psychika je opravdu důležitá. A i když se třeba nedařilo střelecky jemu osobně, tak se dařilo Markovi (Melenovskému) nebo Milanovi (Procházkovi). Jejich útok hrál skvěle celou sezonu. A na Jardu vyšlo střílení branek takhle ke konci.

Fantastické výkony předváděl také brankář Mensator. Přitom ještě pár týdnů před koncem základní části chytal stabilně a také velmi dobře Lukáš Sáblík. Bylo předem dané, že do play off půjde jako jednička Mensator?
Lukáš Mensator byl od začátku soutěže braný jako jednička. Pouze při nějakém zranění nebo únavě za něj zaskočí Lukáš Sáblík, který je také skvělý brankář a pokaždé to dokazuje. Na play off ale připravovali trenéři jako jedničku Mensiho a protože se vyhrávalo, tak nebyl důvod nic měnit. Proto chytal až do konce. Hlavně v sérii s Budějovicemi byl naším nejdůležitějším hráčem a tu sérii v podstatě vyhrál on. Šlo na něj hrozně moc střel, dokázal vychytat i nemožné. My pak dali nějaký náhodný gól a v rozhodujícím utkání vyhráli.

Jak tuto situaci nesl druhý Lukáš - Sáblík? Předpokládám, že dobře. Oba dva Lukášové jsou v tomto výborní a víc myslí na tým, než na sebe.
Přesně tak! Jsou to i kamarádi, mezi sebou perfektně komunikují, nezávidí si, když chytá ten druhý. Naopak si přejí úspěch.

To musí mít asi blahodárný vliv na klima v kabině, když hráči vědí, že oba dva gólmani jsou takhle v pohodě.
To rozhodně má. Je to opravdu fajn. A i z pohledu výkonnosti je to paráda. Víme, že ať bude v bráně ten, nebo ten, vždy nás podrží.

V play off jste pak víc než kdykoli předtím těžili z domácího prostředí. Jak prožíval tým tu neskutečnou euforii, která město naprosto pohltila?
Neskutečným způsobem nám pomáhali fanoušci. Stadion byl pokaždé narvaný k prasknutí, lidi nás hlasitě povzbuzovali. Naše venkovní a domácí zápasy byly hrozně rozdílné. Když jsme doma vjeli na led, tak jsme díky podpoře fanoušků dokázali všechno možné i nemožné. Parádně se bruslilo, každý puk se dal dojet, žádný souboj nebyl ztracený. Venku pak byly výkony o padesát procent horší. Neumím si to vysvětlit, ale bylo to tak.

Nejmarkantnější to asi bylo v sérii s Českými Budějovicemi.
To určitě, ale to bylo i díky nim. Doma hráli perfektně, ale u nás se jim moc nedařilo. Doma nás nejdřív dvakrát porazili a asi si mysleli, že je hotovo a trochu nás podcenili. My jsme pak vyrovnali a následně ztratili zápas až v prodloužení. V šestém zápase jsme je ale doma zase přehráli, nevím, čím to bylo. Jestli si opět mysleli, že už je hotovo, že jednoduše vyhrají. V sedmém rozhodujícím asi byli lepší oni, ale hraje se na góly a těch se nám podařilo dát víc, i když třeba se štěstím.

Takže i Vás hráče pohltila ta hokejová euforie, která se v Karlových Varech potom strhla?
Samozřejmě, bylo to něco neskutečného. Celé město hokejem žilo a ty neuvěřitelné fronty, které se stály na lístky, to nás muselo strhnout. My jsme přijeli večer ze zápasu a lidé už stáli u stadionu a čekali, až se druhý den ráno otevřou pokladny. To bylo něco úžasného.

Se Slavií jste prohráli až v posledním možném zápase. Je pro hráče lepší prohrát vyrovnanou sérii, nebo například 4:0 na zápasy.
Každá prohra bolí, ale pro fanoušky obou klubů bylo lepší, když se hrálo na víc zápasů. Zvlášť když se hrálo tak útočně a padalo hodně branek. Před sérií se spekulovalo o tom, jak se bude hrát do obrany a že budou zápasy chudé na góly. Nakonec byl průměr snad sedm, osm branek na zápas!

Čím to bylo? Určitě jste nešli do zápasu s tím, že se budete snažit Slavii přestřílet.
To samozřejmě ne. Ani nevím, čím to bylo. Asi to vyplývalo ze situací na ledě, hrálo se nahoru dolů. A myslím, že je to jen dobře. Fanoušci na vyprodaných stadionech se museli bavit a hokej se hraje hlavně pro fanoušky, takže to bylo jen a jen dobře.

Po prohraném rozhodujícím finále jste asi byli hodně zklamaní, překvapilo vás o to víc přivítání, které vám fanoušci připravili?
Samozřejmě v prvních okamžicích na ledě a pak i v kabině jsme byli hodně zklamaní. Postupně ale negativní pocity ustupovaly a my si začali uvědomovat, že i druhé místo je úspěch. Když jsme pak dorazili do Varů a viděli tu spoustu lidí, tak to bylo něco nepopsatelného.

Velké zklamání si bezprostředně po sedmém finále prožil i Mensator, když nebyl pozván ani do kempu reprezentace před mistrovstvím světa.
Všichni jsme to Lukášovi přáli, bohužel to nedopadlo. Myslím si, že si to za vyrovnané výkony v průběhu celé sezony zasloužil. Podobné ambice měl samozřejmě i Adam Svoboda, ale osobně si myslím, že jako trojka měl jet mladý gólman a ne třicetiletý. Sestavu však skládá trenér, je to jeho volba a on pak zodpovídá za výsledky.

Vám se naopak do Kanady odcestovat podařilo. Dlouho jste ale zůstával v nejistotě, zda se vůbec dostanete na soupisku. Jak jste ten měsíc prožíval?
Už do Kanady jsem odlétal s tím, že se nejspíš po týdnu vrátím zpátky. Na tohle mě a Petra Kumstáta trenér připravoval. Že tam sice odletíme, ale teprve tam bude přípravný kemp. Šance na setrvání v týmu se pak odvíjela od počtu hráčů z NHL, kteří dorazili. Pokaždé když se vyřazovalo, tak jsme s Petrem mysleli, že poletíme domů. Nakonec Petr odletěl sám a já se díky zranění Milana Michálka na soupisku dostal. Určitě jsem rád, že jsem si mohl na mistrovství zahrát, ale to čekání bylo opravdu dlouhé.

Co jste celý ten dlouhý čas dělal?
Režim jsem měl stejný jako hráči, co byli v základní sestavě. Normálně jsem trénoval, chodil i na ranní rozbruslení, akorát při zápase jsem si sedal na tribunu.

Z karlovarského stadionku jste se najednou objevil v kabině s největšími hvězdami českého hokeje. Jaké to bylo? Padl jste si s někým, jak se říká, do noty?
Reprezentační hvězdy jsou stejní kluci jako tady u nás v kabině. Rozdíl bych v tom neviděl, panují tam stejné srandičky, stejné vtípky jako všude jinde. Akorát hokejově jsou ti kluci úplně někde jinde.

Většinu utkání ve skupinách jste sledoval pouze z hlediště, až nakonec přišla nominace na oba zápasy se Švédy. Na rozkoukání se na premiérovém šampionátu to asi úplně snadné nebylo.
Určitě to nebylo jednoduché hlavně z toho hlediska, že v klubu jsem zvyklý na určitou pozici. A tady ve čtvrté lajně jsem se na led dostal třikrát, čtyřikrát za třetinu. Což není optimální, ale s tím jsem na ten šampionát jel. Hlavní prioritou pro mě na ledě bylo, abychom neinkasovali. Což se myslím nakonec bohužel jednou stalo.

Jak jste se v této odlišné týmové roli udržoval v provozní teplotě? Ve čtvrté řadě jste v klubu hrál naposledy před pěti lety, od té doby patříte k těm nejvytěžovanějším hráčům.
V národním týmu to tak většinou bývá. Hraje tam spousta výborných hráčů a pak je samozřejmě času na ledě málo. Já už si na to zvykl v průběhu sezony, kdy jsem jezdil na Euro Hockey Tour, takže to pro mě nebyl problém. Samozřejmě to není nic příjemného, ale určitě jsem rád, že jsem mohl v národním mužstvu nastoupit.

Čtvrtfinálové zklamání vyprchalo rychle, nebo se ve Vás stále drží pocit, že chyběl malý kousíček k postupům do bojů o medaile?
Tým měl určitě na víc a je velká škoda, že se přes čtvrtfinále nepodařilo přejít. Podle mého tam byl při vyrovnávací trefě faul na Milana Hniličku a i ten jejich vítězný gól byl takový smolný. Rozhodně to zklamání bylo veliké.

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU BUDE V BRZKÉ DOBĚ NÁSLEDOVAT.

Tento rozhovor vyšel 25. 6. v týdeníku Gól.