út 18.7.2023 | David Sokol

Rozhovor s Danielem Hynkem po jeho prvním MS v roce 2021.

Dane, jak jste si finále užil?
Je to výjimečný zážitek pro každého rozhodčího a já jsem měl to štěstí, že jsem se toho mohl účastnit. Bylo to neskutečné, nepopsatelné. Vrchol kariéry, kterého jsem mohl dosáhnout na mezinárodní sféře.

Připravoval jste jako na běžný zápas, nebo jste si v hlavě říkal, že to je finále, něco speciálního?
Připravoval jsem se jako na každý zápas, úplně stejně. Mám nějaké svoje rituály, které dodržuji už od rána do samého začátku zápasu. Malá nervozita byla, ale myslím si, že byla ku prospěchu věci, pomáhá mi být lehce nervózní. Ale jinak jsem necítil žádný velký tlak, spíš jsem si chtěl zápas užít, protože šance pískat finále může přijít jenom jednou v životě, takže jsem si užíval každou minutu na ledě.

Jaké byly první okamžiky, když se vhodilo úvodní buly, co se vám honilo hlavou?
Obrovská koncentrace, když se vhodil puk, začalo to být docela rychlé, Kanada s Německem hrály dost rychlý hokej. Do toho začali fandit diváci, což bylo fantastické, konečně po mistrovství i olympiádě, kdy jsme byli v bublině. Diváci to hodně oživili a celý turnaj byl z pohledu atmosféry výborný. Finále teda velice rychle uteklo. (směje se)

Ale musím říct, že se zápas velice povedl, co se rozhodčích týče, dostali jsme pochvalu. V několika situacích jsme se docela zapotili, i přímo já jsem tam měl jednu velmi zajímavou situaci na začátku zápasu, takže jsem do toho skočil rovnýma nohama. Naštěstí mám pořád dobré oko a dobrý odhad, takže jsem to zvládnul.

Co to přesně bylo za situaci?
První gól Němců, byla tam těsná situace u přechodu do útočného pásma. Šla nahrávka na modrou čáru, hráč z Německa, Peterka to byl, to zpracoval, vletěl do pásma a dal gól. Já jsem to poměrně dobře viděl, měl jsem dobrý výhled, takže jsem ofsajd neodpískal a Kanada si vzala trenérskou výzvu. Byl jsem si na 80 procent jistý a takové situace máme celkově pouštět pro plynulost hry, nechat je hrát. Tři, čtyři, pět centimetrů člověk skoro nevidí, je to těsná situace.

Já jsem si byl skoro jistý, že udržel brusli na modré čáře a když si kanadský kouč vzal výzvu, tak mi proběhlo hlavou „proč si ji vlastně bere?“, asi mají důvod. Popravdě jsem se těšil, až přijdu k obrazovce, co tam uvidím. A naštěstí hned na první pohled bylo vidět, že potom, co Peterka zpracoval puk a dostal ho do držení, udržel asi o centimetr brusli na modré čáře. To bylo super, pro mě i pro zápas, že jsem hned na začátku udělal takovéhle správné rozhodnutí. Dalo mi to sebevědomí do dalšího průběhu zápasu a dál to krásně plynulo. Měl jsem tam ještě nějaké těsné icingy, které jsem taky rozhodl dobře, takže celkově super zápas, užil jsem si ho.

To je právě docela novinka, že si rozhodčí kontrolují situace na videu sami a nejsou pouze v telefonickém spojení s videorozhodčím. Je to podle vás přínos, že se můžete na situaci podívat sám a celé je to jen ve vaší režii?
Detailně to funguje tak, že se pořád volá nahoru na video. Tam sedí Goal Judge, který vám situaci pouští, ale finální rozhodnutí je čistě na nás, přesně tak. Na rozhodčím zůstává rozhodnutí a celá zodpovědnost, ale dostaneme nápovědu v podobě popisu situace, kterou pak vidíme na obrazovce. Podle toho to pak rozhodneme.

V české lize konkrétně trenérskou výzvu na ofsajd bohužel nemáme, takže to pro mě byla premiéra. Nebo vlastně bylo to podruhé, kdy jsem šel koukat na video, poprvé to bylo na konci základní části v zápase Švédsko–USA. Tam jsem byl na videu úplně poprvé, takže jsem to mohl trochu natrénovat. Ve finále to teda bylo podruhé, ale byla to premiéra celkově na tomhle mistrovství, kdy jsem měl možnost to vyzkoušet. A je to skvělá věc, hodně to pomáhá hře. Kdyby se taková situace stala v Česku, odpískal by se ofsajd a přestalo by se hrát. Tady jsme měli tu možnost nechat hru běžet. Jediný centimetr rozhodl, že to gól byl.

Určitě je lepší, když to člověk vidí znova, protože má v sobě i ten dojem z ledu. Videorozhodčí může mít trochu jiný pohled, byť tam jsou zkušení borci, kteří mají většinou za sebou bohatou kariéru na ledě. Ale určitě je fajn, že na to koukají dva lidi a že my jako rozhodčí máme pořád možnost rozhodnout se sami za sebe.

Trochu posuneme v čase. Jaké to bylo, když vám předávali ocenění pro rozhodčího finále, slyšel jste svoje jméno a tisíce diváků sledovali, jak si jedete pro cenu?
Byl to úžasný zážitek, nepopsatelný. Bylo krásné slyšet svoje jméno, vědět, že jsem součástí historie. Dostali jsme nádhernou cenu, skvěle to v televizi okomentoval pan Záruba, když ocenil práci rozhodčích na mezinárodní scéně. To nás dost potěšilo slyšet od komentátora České televize chválu, když člověk píská dobře a je pochválený, to opravdu potěší.

Myslíte si, že je odsud vůbec možné ještě jít někam výš, nebo je finále mistrovství světa už nepřekonatelný úspěch?
Ještě možná finále olympiády. (směje se) Když jsem byl na olympiádě, pískal jsem čtvrtfinále a semifinále, na medailové zápasy jsem se bohužel nedostal. Ještě se možná dá jít o maličký kousíček dál na finále olympiády, ale už na ten turnaj dostat a předvádět tam celou dobu skvělé výkony, to je strašně těžké. Pro mě je meta udržet si stejnou výkonnost tak dlouho, jak to jen půjde. Neustále trénovat, vzdělávat se, makat na sobě, abych byl na téhle top úrovni co nejdéle.

Na mistrovství to funguje tak, že po skupinové fázi jede část rozhodčích domů a část jich zůstane na play-off. Jak jste prožíval to, když jste se dozvěděl, že zůstáváte, a pak celou situaci v play-off?
Přesně tak, půlka letí po základní části domů, ze 32 rozhodčích zůstane 16 – 8 hlavních a 8 čárových. Cítil jsem se výborně, měl jsem kvalitní sezonu tady v Česku, taky jsem tady pískal finále, celkově jsem se cítil skvěle. Ale člověk nikdy neví, co se stane, zápasů je hodně. Pískal jsem ve skupině sedm zápasů během asi dvanácti dnů, což je dost.

Člověk píská klidně tři zápasy ve třech dnech, pak má den pauzu, pak dva zápasy, je to fyzicky náročné. Nikdy nevíte, jestli pojedete domů, nebo zůstanete, ale musím říct, že jsem ve skupině podával dobré výkony. Dařilo se mi, měl jsem štěstí, to je důležité. Takže jsem věřil, že budu moct zůstat a když jsem se tu zprávu dozvěděl, byl jsem hrozně šťastný, že jsem vlastně zůstal mezi nejlepšími osmi čárovými rozhodčími na světě.

Hned jsem se začal připravovat na play-off, protože tam taky nevíte, co budete pískat, kde budete pískat, jestli zůstanete v Rize, nebo přeletíte do Finska… Já jsem nakonec právě odletěl do Tampere, kde jsem dostal čtvrtfinále Kanada–Finsko. To se mi taky povedlo, byl to výborný zápas, skvělá atmosféra. Pak jsem měl pauzu a když jsem nepískal semifinále, začal jsem věřit, že by možná mohlo vyjít to finále. Splnil se mi sen. Když jedete na šampionát, samozřejmě chcete pískat finále, ale je tam velký tlak, jsou to místa jen pro dva čárové ze šestnácti. Jdete tam zápas od zápasu, den po dni, krůček po krůčku. A když jste na tom dobře fyzicky i psychicky a dáte do toho všechno, je šance, že se to povede. A mně se to povedlo.

Letos se celkově českým rozhodčím na mezinárodní scéně dařilo, vy jste pískal finále, Jan Hribik o bronz, na mistrovství s vámi byl i Jirka Ondráček… Jak byste zhodnotil sezonu z pohledu českých rozhodčích jako celku?
Tři čeští rozhodčí na mistrovství světa, to je docela slušné číslo. A že jsme si s Honzou Hribikem dali oba zápas o medaile, to je obrovský úspěch. Honza je jeden z nejlepších rozhodčích, pískal výborně, mistrovství se mu povedlo. Bohužel je to i trochu o štěstí, co nakonec budete pískat, on by na finále rozhodně měl. Jsme skvělá parta, nezávidíme si, přejeme si úspěch, podporujeme se, chodíme se na sebe navzájem koukat, radíme si… A bylo to cítit, je skvělé, že jezdíme takhle jako parta, že se máme rádi a navzájem se podporujeme.

Jak jste si celý turnaj užil?
Užil jsem si ho maximálně, co to šlo. Doteď jsem zažíval turnaje na hotelu, kde jsme byli v bublině, teď jsme poprvé mohli chodit ven. Riga je nádherné město, Lotyši jsou neskuteční fanoušci, každý zápas svého týmu prožívali, hala byla vyprodaná. Srovnal bych je hodně s českými fanoušky, kteří byli taky úžasní, na zápasy nároďáku bylo taky vždycky vyprodáno. Lotyši udělali úžasnou atmosféru, stejně jako bývá na stadionech v Česku.

I ve městě byl cítit ten krásný nádech šampionátu, vyšlo krásně počasí, takže jsme se mohli procházet, sednout si na náměstí na kávičku, nasávat místní atmosféru… Pak jsem přeletěl do Tampere, ve Finsku jsem předtím nikdy nebyl. Je tam trošičku teplotní rozdíl, ve Finsku je o trochu chladněji. Sice tam taky bylo sluníčko, ale zároveň i docela pršelo, takové to typické finské studenější počasí. Ale Tampere je taky krásné město, uvnitř něj jsou jezera, takže na procházky ideální. S Honzou Hribikem jsme tam často chodili na procházky, jak ve volných dnech, tak před zápasy. Člověk si vyčistí hlavu, připraví se na zápas, dá si kafe, pokecá… Procházka je nedílná součást předzápasové přípravy. A kafíčko. (směje se)

Tohle byl váš třetí turnaj nejvyšší mezinárodní úrovně (jedno MS a jedny OH, pozn. autora), kdybyste ho srovnal s těmi, které jste zažil doposud, jak se vám líbil? Spíš po stránce organizace a samotných zápasů...
Byl to úžasný turnaj, konečně byli taky fanoušci na stadionech, to je obrovský rozdíl. Asi právě to bych považoval za nejdůležitější faktor, dávali tomu skvělou atmosféru a zažil jsem tam krásné okamžiky. Organizačně to bylo zvládnuté výborně, přestože to muselo být obzvlášť těžké, když se hrálo ve dvou zemích. Týmy se musely připravovat tam a zpátky, my taky. Ale všechno klapalo, jak mělo.

Na rozhodčího jste pořád mladý, ale přemýšlíte trochu, co bude třeba za deset, dvacet let, kde chcete být?
Myslím si, že jsem v optimálním věku. Nejsem ani mladý, vyjukaný a zbrklý, to už mám za sebou, ale nejsem ani starý, aby mě bolelo tělo a nestíhal jsem. Ještě nejsem na ledě pomalý, myslím si, že je to v pohodě a zažívám ten optimální věk. A pískání mě baví, chci u něj zůstat, dokud mě bavit bude. Nedokážu si představit bez toho být, i když si lidi klepou na čelo, že je to sebemrskačství, když jim to řeknu. Už jen že dělám tuhle práci, a navíc že mě to ještě baví a naplňuje. Ale je to tak. Samozřejmě nechci být na ledě v době, kdy začnu dělat chyby a nebudu stíhat fyzicky, to si už začnu říkat, jestli to neskončit. Ale já si myslím, že to se bavíme o době nejdřív za deset let. Hlavně aby vydrželo zdraví, máme to stejně jako hráči, taky se u nás zdravotní problémy odráží na výkonnosti.